Jdi na obsah Jdi na menu
 


Práce do 3. soutěže- Nadpřirozené bytosti a láska

14. 2. 2009

Tak už jste se dočkali. A my koneckonců taky. Práce do naši 3. soutěže. Tentokrát to máme mírně zkomplikované. Dvě z povídek vychází z knih a kdo je nečet, tak ten z toho asi nic moc mít nebude. Jsou jimi povídka od Akakipi (Stmívání) a od Lucky (mediátor). No, ale už vás nebudu zdržovat, však vy si nějak poradíte. 

 

Obrazek

 

 

1. Kvido Cedník

DRACULÚV KONEC aneb JAK TO MOŽNÁ TENKRÁT BYLO

 Kdesi v Transylvánii leží ve své rakvi spící netvor Dracula a čeká až se setmí. Sluneční paprsky by dozajista přivodily jeho smrt a proto přebývá v saténem čalouněné komnatě nesoucí jméno jeho rodu. Po setmění se zloduch jakýmsi zázračným instinktem okamžitě vynoří z bezpečné skrýše, bere na sebe podobu netopýra, slídí po krajině a pije krev svých obětí. Nakonec, dříve než paprsky jeho úhlavního nepřítele- slunce ohlásí příchod, spěchá do své rakve a usíná.
Právě teď začíná být nepokojný. Slunce zapadá a Draculův instinkt to nějakým nevysvětlitelným způsobem vycítí. Už dříve se rozhodl pro svou dnešní oběť- pekař a jeho žena. Jsou oba po ruce a nemají nejmenšího podezření.
Konečně vycítil, že slunce zapadlo. Jako anděl pekla hbitě vystupuje z rakve, mění podobu a horempádem letí k domu oběti. Tam se samozřejmě opět promění ve člověka.
,,Ale, podívejme, hrabě Dracula, to je milé překvapení," říká pekařova žena a zve ho dovnitř. ,,Co Vás k nám přivádí tak brzo?"
,,Naše společná večeře," odpovídá hrabě. ,,Doufám, že jsem se nezmýlil. Pozvali jste mne...?"
,,Ano, na dnešní večer. Ale to bude za sedm hodin."
,,Promiňte, nerozumím," zmateně se rozhlíží Dracula.
,,Nebo jste přišel, abyste s námi sledoval zatmění?"
,,Zatmění?"
,,Ano, zatmění slunce. Chvilku tmy, která trvá pět minut. Podívejte se z okna."
,,Áach, jeje... jsem v hrozném maléru."
,,Eeh?"
,,Omluvte mne."
,,Ale proč, milý hrabě?"
,,Už musím odejít...jejda...", divoce lomcuje klikou.
,,Odejít? Vždyť jste zrovna přišel."
,,Ano, ale mám dojem, že jsem to nějak popletl..."
,,Hrabě Draculo, jste hrozně bledý."
,,Bledý? Potřebuji jenom na vzduch. Jsem rád, že jsem Vás viděl."
,,Ale počkejte, posaďte se. Něčeho se napijeme."
,,Napít se? Ne, už musím běžet. Ehm..., stojíte na mé kápi."
,,Opravdu...promiňte. Udělejte si pohodlí. Přinesu víno."
,,Víno? Ne, děkuji. Mám něco s játry. A teď už opravdu musím utíkat..."
,,Ale, prosím Vás," bere pekař přátelsky Draculu kolem ramen. ,,Nás vůbec neobtěžujete. Nebuďte tak zdvořilý. Prostě jste přišel o něco dřív."
,,Opravdu bych rád zůstal, ale..."
,,Dělám kuřecí steak," volá pekařova žena. ,,Doufám, že ho máte rád."
,,Ano, ohromně," nutí se Dracula k úsměvu a odstrčí ji do košíku s prádlem. Potom omylem otevře dveře do komory.
,,Hrome, kde jsou ty zatracené vchodové dveře?"
,,Áách," směje se pekařova žena. ,,Je to ale zábavný pán, ten hrabě."
,,Věděl jsem, že se Vám to bude líbit. Ale teď mne pusťte ven."
Konečně otevře hlavní dveře a spěch z něj rázem vyprchá.
,,Matko, pojď se honem podívat," volá pekař. ,,Je po zatmění, slunce už vychází."
,,Je to tak," říká Dracula a spěšně zabouchne dveře. ,,Rozhodl jsem se, že tady přece jenom zůstanu. Stáhněte rolety v oknech!"
,,Jaké rolety?"
,,Žádné tu nejsou, samozřejmě. To jsem si mohl myslet. Máte tu aspoň sklep?"
,,Ne," říká vlídně žena.
,,Aach, jsem hrozně unaven. Kde je tady komora?"
,,Už jste tam jednou byl, tolik jsme se nasmáli. Byl jste tak zábavný, hrabě."
,,Ano. Poslyšte, budu v komoře. Zaklepejte na mne v půl osmé."
Nato Dracula vstoupí do komory a bouchne za sebou dveřmi.
,,Hihi, je s ním taková legrace, viď Konstantine?", říká pekařova žena.
,,Ale tak, hrabě, pojďte ven! Nebuďte jak malé děcko."
Zevnitř se ozývá dušený hlas:
,,Nemohu. Věřte mi, líbí se mi tu."
,,Ano, ale..."
,,Já vím, já vím, vypadá to dibně, ale věřte mi, je mi tu dobře. Přijďte, až se setmí. Táta týta lá lá lá..."
Vtom přichází starosta se ženou. Jdou náhodou kolem a tak se rozhodli navštívit své přátele.
,,Buďte zdrávi," nepřicházíme nevhod?"
,,Ale ne, vůbec ne, pane starosto. Vylezte ven, Draculo! Přišla návštěva."
,,Hrabě je u Vás?", ptá se starosta překvapeně. ,,Je to zvláštní. Abych pravdu řekl, nevzpomínám si, že bych ho kdy viděl tak brzo."
,,Nu a přece je tady. Pojďte už konečně ven."
,,Kde je?"
,,Je v komoře," říká pekař omluvně.
,,Opravdu?"
,,Tak vylezte," říká pekař, předstírá dobrou náladu a klepe na dveře komory. ,,Už toho bylo dost. Je tady pan starosta."
,,Pojďte ven, Draculo," volá hlava obce. ,,Napijeme se vína."
,,Ne, pijte sami. Mám tu něco na práci."
,,V komoře?"
,,Ano. Nekazte si se mnou odpoledne. Slyším všechno a když budu něco chtít, zavolám na Vás."
Všichni si vyměňují nechápavé pohledy a krčí rameny. Nalijí si tedy víno a popíjejí.
,,Tak jsme měli zatmění," říká starosta.
,,Ano, neuvěřitelné," přitakává pekař.
,,Jóó, vzrušující," ozývá se z komory.
,,Co říkáte, Draculo?"
,,Nic, nic, bavte se dál."
To už ale starosta nevydrží, násilím otevře dveře komory a křičí:
,,Pojďte mezi nás, Draculo! Přestaňte blbnout, vždycky jsem Vás považoval za rozumného člověka."
Do komory vnikne světlo a to má za následek, že se Dracula před očima všech přítomných rozpadne a za chvíli je z něj hromádka popela. Pekařova žena se nad ní sklání a běduje:

,,Má to snad znamenat, že se dnešní večeře nebude konat?"

 

 

2. Lucka

Čtvrtý rozměr lásky- z Jesseho pohledu, ke koneci knížky

...Vtom jsem pocítil, že mě Susannah potřebuje. Nebylo to jako vždy; tentokrát mě nevolala. Já sám jsem poznal, že za ní musím. Zavřel jsem oči a soustředil se. A když jsem je zase otevřel, už jsem nebyl v kapli. Stál jsem v bílé místnosti, u nemocničního lůžka. A Susannah seděla na židli vedle něj a po tvářích se jí koulely slzy.

,,Susannah." Byl jsem z toho zmaten a ještě se to mělo zhoršit. To když jsem se podíval na osobu ležící na poseli... Hectora de Silvu. Mě. Moje hmotné tělo. Aniž bych si to uvědomoval, křečovitě jsem stiskl Susannah rameno. ,,Běžte pryč!" vykřikla rázně a zvedla hlavu. ,,Copak nevidíte že-" Nedopověděla. Hleděla na mě jakoby nemohla uvěřit tomu co vidí. Ale já jí teď nemohl věnovat moc pozornosti; příliš jsem byl zaměstnán svým tělem.
,,J-Jesse?"
,,Susannah?" Zašeptal jsem tiše. Něco mi totiž pevně svazovalo hrdlo. ,,Co... cos to udělala?" Zvedla se ze židle a chytla mě za ruku. Na okamžik vypadala zase šťastně. ,,Jesse, šla jsem tam. Myslím, zpátky časem."
Ne, to ne! ,,Šla jsi? Šla jsi za Slatrem? I když jsem ti říkal, že se o to postarám?" Byl jsem rozzloben. Slíbila mi, že to nechá na mě, že se nevydá zpátky časem!
,,Postaral ses o sebe. Já-já říkal jsem ti- tvému minulému já- o Diegovi a on tě nezabil, Jesse. To tys zabil jeho. A pak... pak hořelo." Těžce polkla; já jen nevěřícně poslouchal.
,,V O’Neilovic stodole." Vzpomínky na mé dětství,na můj život, mi letěly hlavou jedna za druhou. ,, O’Neilovi." zopakoval jsem omámeně. ,,Pamatuji si je."
,,Jo. Hořelo a Jesse...Jesse, tys mě zachránil. Nebo ses o to pokoušel. Ale...ale..." Hlas pomalu vyzněl do ztracena. Pustil jsem její ruku a přistoupil blíže k lůžku. ,,Já tomu nerozumím. Jak se to stalo?"
,,Já to udělala." přiznala se zkroušeně. ,,Ale nechtěla jsem. Myslím, zachránit tě, Jesse... takhle. Prostě jsem se tě držela, když jsem se vracela a... vzalo tě to se sebou."
Mozek mi běžel na plné obrátky. ,,Ty jsi se vážně vrátila? Do minulosti? Do mé minulosti?" Přikývla.
Takže se se mnou setkala v mém životě. Jak jsem se k ní asi zachoval? Co jsem si o ní mohl jen myslet? Musela z toho být zmatená; mé chování se za těch 150 let přeci jen poněkud změnilo...
Potřásl jsem hlavou. ,,A Paul? Šel jsem do baziliky, ale už tam nebyl. Sledovala jsi ho?"
Opět přitakala a dodala: ,,Chtěla jsem ho zastavit. Aby... aby nazabránil tvoji smrti. Ale nakonec... nemohla jsem, Jesse. Nebylo to správný. To, co ti Diego udělal. Nemohla jsem připustit, aby se to stalo znovu. Tak jsem ti to řekla. A tys ho zabil. Zabil jsi Diega. Ale pak tam byl ten oheň a...a myslím, že teď je konec. Je mi to líto Jesse. Je mi to tak líto." V očích se jí už zase leskly slzy. Něžně jsem ji položil ruku na tvář.
,,Querida." Měl jsem jsem potřebu jí utěšit. A věděl jsem jak. Nahnul jsem se k ní a něžně jí políbil. Chtěl jsem, aby věděla, že jí miluji. Že jí budu milovat navždy a na tom se nic nezmění, ať se stane cokoliv.
Jenže... stalo se něco zvláštního. Má ruka, ta kterou jsem se opíral o pelest postele, se letmo dotkla nohy mé lidské schránky. Bylo to jako by mnou projela vlna energie. Zazářil jsem silněji, než kdy dříve, a potom jsem už neviděl žádný pokoj, ani Susannah. Byla jen tma a ta nepříjemná věc- jako bych někam padal. Jako ve snu...
Co se to se mnou děje?!
Náhle vše stejně rychle, jako to začalo, taky skončilo. Ležel jsem na něčem měkkém, pohodlném. Někdo mi držel levou ruku a jakoby z dálky ke mě doléhal něčí hlas.
,,... Nedávej své lásce vězení,
milovat znamená křídla si dát.
Pokud vy dva jste si souzení,
svobodná vrátí se tisíckrát.
Znáte to? Četl jste to?"
Ten hlas mi byl známí. Byl to hlas člověka kterého jsem nade vše miloval, a on miloval mě. A ruka, která tiskla tu mou, patřila taky onomu člověku- Susannah. Tehdy mi to s konečnou platností došlo. To, že se stalo něco neuvěřitelného a krásného.
,,Susannah... podívej" I tento mužský hlas jsem poznával. Patřil otci Dominikovi... Nadechl jsem se a otevřel oči. Spatřil jsem ji. Tu pro mě nejcennější osobu na světě. A Susannah můj pohled opětovala. Její obličej mi v tuto chvíli připadal neuvěřitelně krásný. Tušil jsem čím to bude.
Zvedl jsem svou volnou ruku, sundal jsem si kyslíkovou masku z obličeje a řekl jsem své první slovo svého života po 150 letech pobytu na zemi jako duch.

,,Querida."

 

 

3. Marina

Ztracená láska

 Začneme jak se to u každé té „pohádky“ sluší a patří.
Bylo nebylo, žil jeden chlapec a jedna dívka. Nikdy se navzájem neznali, i když od sebe bydleli jen dva bloky. To jak vyrůstali by bylo nadlouho a vlastně je to jiný příběh. Důležitá věc se stala až v jejich 15 letech. Chlapec už nebyl tak obyčejný chlapec, ale víc se dozvíte později. Začněme jejich příběh.
Bylo 17. května, krásný slunečný den. Catharin (ona dívka), se procházela parkem a přemýšlela, o čem jiném než o svém vysněném klukovi. Samozřejmě nejkrásnější kluk na škole, Josh. Ani si nevšimla kluka, sedícího opodál na lavičce. Proč by taky mělo, byl to takový nevýrazný kluk a navíc si četl, fuj. Cat, tak ji říkají, nesnášela čtení. Samozřejmě pokud nešlo o módní časopisy. Knížky = nuda. A Cat nebyla nudná a ani nechtěla být. Zajímali ji kluci, móda, malování a tanec. Vzhledově je velice pěkná. Má černé dlouhé vlasy a oříškové oči. Postavou by nevyhrála miss, ale je s ní spokojená. Ani hubená ani tlustá. Své kamarádky by za nic na světě nevyměnila. Navíc měla za pár dní narozeniny. Bude ji konečně šestnáct!!
S myšlenkami pořád u Joshe šla pořád blíž a blíž k lavičce, na které seděl Carl (on chlapec). Carl neměl moc rád společnost, velice rád četl a vůbec nejraději tady v parku, jinak také docela rád maloval. Zrovna dočítal jednu ze své sbírky od Stephana Kinga. Nebýt černé, které měl plný šatník a knížku u tváře, byl by velice pěkný. Hnědavě-zlaté vlasy mu spadaly do obličeje a zelené oči měl upřené jen na poslední stránku knihy. Přemýšlel jakou knihu bude chtít k narozeninám, které bude za pár dní mít A tak si ani nevšiml krásky, blížící se k němu.
Osud zakročil a ve stejnou chvíli, když Cat procházela kolem lavičky, dočetl Carl knihu, zaklapl ji a zvedl se k odchodu. A tak se nestalo nic jiného, než že se srazili. Cat upadla a Carlovi vypadli všechny jeho knihy z náruče. Chvíli oba překvapeně koukali a první se vzpamatoval Carl. Podal Cat ruku a pomohl ji vstát. „Promiň, neviděl jsem tě.“
Když se Cat postavila na nohy a zkontrolovala škody na svých nových džínech, chtěla zjistit, kdo ji to vlastně porazil. Kluk v černém, co si sbírá svou kupu knížek. No aspoň mu pomůžu. Dřepla se vedle a pomohla mu posbírat knížky. Když byli všechny posbírané mohla mu Cat konečně pohlédnou do tváře. Byl, byl pěkný. Ale kdo to vlastně je?
„Nic se nestalo. Hele odkud ty jsi, neznám tě.“
Lehce nadhozená otázka uvedla Carla do rozpaků. Nikdy nebyl v takové blízkosti dívky. A navíc tak pěkné. Snad poprvé v životě se začervenal. „Já, já jsem Carl. Bydlím kousek odsud. A ty jsi kdo?“
Pěkný obličej, pěkný hlas a pěkné jméno. Cat začínal ten kluk zajímat čím dál více. Mluvit s klukama jí nikdy nedělalo problém, teď si však připadala tak nějak divně, rozrušeně.
„Já jsem Cat, taky tady bydlím. No a kolik ti je?“
Pěkná holka, pěkný hlas a pěkný jméno. Ale vraťme se do reality, je až moc nafintěná. Carlovi se upřímně spíše líbili normální, v pohodě holky. Ne módní patronky. Bylo by lepší se vypařit a to co nejdřív. Mohlo by to dopadnout špatně, zvlášť v Carlově případě.
„Promiň, už musím jít.“
S těmi slovy se krásný Carl otočil a odklusal pryč. Cat tam zůstala stát jako opařená. Žádný, doslovně žádný kluk od ní ještě nikdy utekl. No co, stejně byl divný. A tak se otočila a odkráčela pryč.
Nastal večer a Cat ležela u sebe v posteli. Nemohla přestat myslet na Carla. Pořád se snažila myslet na něco jiného, ale nešel jí z hlavy. Byl takový jiný, zajímavý. Musí ho ještě někdy vidět. A tak poprvé po měsících neusínala s myšlenkami na Joshe, ale na Carla.
O dva bloky dál ležel ve své posteli Carl. Na srážku v parku už dávno nemyslel. Četl další ze svých knih. Přemýšlel při tom, jak dlouho vydrží bez další dávky. Je těžké žít normální život, když jste upír. Ale zatím to Carl zvládal skvěle. Občas se napil ze svých rodičů a ti samozřejmě o ničem nevěděli. Světlo mu zatím nevadilo, byl upírem teprve půl roku. Chtěl takhle aspoň dostudovat stření a až pak se vydat za svýma druhama. Neměl přátele, kromě svého upířího kamaráda Luka. Ten je však bůh ví kde, a tak je Carl na vše sám. Nevadí mu být bokem od ostatních. Bál se, že by na to někdo přišel. V těchto nepříjemných myšlenkách se Carl uložil ke spánku.
Další dny, kdy se blížili narozeniny jak od Carla, tak od Cat, ze už vícekrát nepotkávali. Cat byla v praku každý den, Carl se mu však úmyslně vyhýbal.
V myšlenkách Cat byl Carl pořád, nemohla na něj přestat myslet a tak se vydávala do parku každý den. Toužila ho znovu potkal, pokaždé byla ale zklamána, Carl tam nebyl. Byla jím úplně zaslepena. Zapomínala na nákupy s kamarádkami, na plánování oslavy i na svého pejska Charlieho. Vymlouvala se , že je toho na ni moc a ostatní jí to odpouštěli, jak jinak.
Carl vedle život jako doteď, podvědomě se však vyhýbal svému oblíbenému parku. Ne snad, že by myslel na tu hezkou Cat. Prostě neměl čas. Výborná výmluva. Po včerejší čerstvé dávce krve mu bylo fajn. Snažil se plně věnovat novému dílu své oblíbené knihy, pořád se mu však před očima objevoval obličej Cat. Snažil se na ni nemyslet. Blbá nafintěná holka, říkal si. Jenže nemohl ji pustit z hlavy. Už ani knihy mu z toho nepomáhaly. A tak se jedno odpoledne vzchopil a šel si sednout, s knihou v ruce, do parku.
A co se stalo, stalo se. Oba se tam takhle znovu potkali. Cat si celá šťastná nenápadně přisedla ke Carlovi a začala znovu konverzovat. Nejprve zjistili, že jsou narozeni ve stejný den. A poté si povídali a všem možném celé hodiny. Hlavní téma byla malba. Oba ji milovali a znali. Když se začínalo stmívat, rozloučili se a řekli si, že se tam sejdou znovu, zítra.
Cat byla blahem bez sebe. Nemohla večer usnout a ve škole byla nepozorná, pořád sledovala hodiny.
Carl si připustil, že Cat není vůbec nějaká nafintěná holka. Přišla mu vlastně docela v pohodě. Až na to že nečetla byla fantastická. Nemohl se dočkat odpoledne, dalšího dne. A co bude dál? To se uvidí.
Když odbyla třetí hodina už oba seděli znovu v parku. A takhle to šlo celé týdny. Na své narozeniny si dali své nejlepší malby s věnováním a stále se scházeli v parku. Ale když nastaly prázdniny měla přijít změna.
Carlovi bylo s Cat nádherně. Byla úžasná a on do ní byl totálně zamilovaný. Zůstával v tom ale háček. Ještě Cat nepověděl, že je upír a začínal mít pocit, že by to měla vědět. Ostatně už měsíc spolu chodí. Nevěděl však jak ji to má říct. Bál se jak zareaguje. Co když ho opustí? Ne, jestli ho miluje, neopustí ho.
A tak se další den, při sezení v parku Carl zatvářil vážně a zeptal se Cat jestli ho miluje.
„Samozřejmě, že tě miluji!! Nejvíce na světě.“
Cat z toho byla v rozpacích. Proč se ji na to Carl ptal? Stal se snad něco? Snad se s ní nerozejde, to by nepřežila… Carl se tvářil strašlivě vážně a Cat to nahánělo strach.
„Víš, musím ti něco říct. Něco co bys měla vědět. Ale bojím se, jak zareaguješ. Slib mi, že mě tady nenecháš a pochopíš mou situaci.“
Ano, rozejde se s ní. Cat začaly vlhnout oči. Než se však poddala slzám chtěla slyšet, co ji Carl řekne.
„Ano, to víš že slibuji. Miluji tě.“
Tak a je to tady. Řekne Cat, že je upír. Měl z toho knedlík v krku a cítil, jako by měl v žaludku motýlky. Dlouho také neměl krev. Ale dost výmluv, prostě ji to řekne.
„Já, Cat já jsem upír.“
Zkraťme následující situaci a další léta. Cat byla samozřejmě v šoku, ale vzala to. Milovala Carla natolik, že ji ani nevadilo být s upírem. Po pár letech se vzali a začali spolu bydlet. Carl stále vypadal jako pohledný mladík, na rozdíl od něj však Cat stárla. Upíří krev dělala své a začaly nastávat problémy. Carl musel pracovat v noci a navíc vypadal o deset a víc let mladší, než Cat. Nechtěl si to však připustit. Pořád se na vzájem vroucně milovali a nezajímal je vhled. Po dalších letech měli prvního syna, Breda. Po dalších pěti letech měli dceru, Lizz. Netrvalo dlouho a byli prarodiče.
V den jejich padesátých narozenin, kdy Carl vypadal na 30, měli obvyklou oslavu s celou jejich rodinou. Jelikož měla však Cat problémy se srdcem neužívala si tak, jako zbytek rodiny. Bylo ji zle, hodně zle, jako už několik týdnů v kuse. Vstala a šla do ložnice. Tam se lehla, zavřela oči a usla. Netrvalo ani hodinu a vydechla naposledy. Stáří a nemocné srdce už nezvládalo udržovat ji při životě.
Když Carl vešel do ložnice, nejdřív myslel, že Cat spí. Po chvíli mu ale došlo co se stalo a do očí se mu zahrnuly slzy. Celé hodiny brečel u jejich postele, než zavolal sanitku.
Smrt Cat mu zlomila srdce. Opět se vrátil do svých mladších let, ke knížkám a černému oblečení. Proklínal dne, kdy se s Cat poznal. Chtěl umřít, ale jeho upíří krev to nedovolovala. Byl na to moc mladý, statný a zbabělý.
A tak skončil život upíra s krásnou dívkou. Nikdy si neodpustil, že měl tu výhodu žít déle než ona. Po několika měsících utrpení a pláče si dodal odvahy a vydal se do upířího království. Tam osobně požádal o spuštění do jámy s kůly. Nesnesl déle pomyšlení na ztrátu Cat.

Co všechno jen dokáže láska…

 

 

4. Akakipi

Procházka sněhem

Kráčel jsem lesem. Vyjímečně jsem si teď vyšel ,,na procházku“; když napadne sníh, ven nechodím. Nelíbí se mi, ne teď.
 Dnes jsem ale poznal jinou stránku té bílé hmoty, která kdysi byla vodou...
Seděl jsem v křesle a četl si, když v tom mi něco řeklo, že bych se měl jít projít. Oblékl jsem si boty a vyrazil ven.
Před domem mě do očí cosik udeřilo. Slunce svítilo jak nejvíc mohlo a jeho paprsky dopadaly na sníh. Ten se třpytil a každého, kdo se na něj podíval, oslepil. Nyní i mě. Ale... něco na něm dnes bylo zvláštního. Nebyl čistě bílý, nýbrž v něm byly otisky od bot menších než jsou moje. V těchto končinách to bylo zvláštní... Vzal jsem tedy na sebe svou druhou podobu, podobu vlkodlaka, a vydal jsem se sledovat ty stopy...
Otisky bot mě zavedly do lesa. Tam se ale ztratil sníc a s ním i ty stopy. A já musel jít počichu. Pach vedl mezi stromy a zdál se mi nějak povědomý... Najednou jsem ale uviděl tu osobu, která mě sem zavedla.
Byla to dívka. Menší než já (asi o hlavu a půl), ale starší (skoro o dva roky). Ano. Byla to Bella. Změnil jsem se zpátky na člověka a začal jsem se k ní přibližovat. Jako obvykle mě neslyšela... Pozorovala moře a mírně se chvěla.
Přistoupil jsem až k ní a objal jí kolem ramen. Škubla sebou, ale když ucítila teplo, které vydávám, uklidnila se. ,,Víš, žes mě zase vylekal, Jaku?“ Usmál jsem se. ,,Kdybys byla více všímavá...“ ,,...Taky bych tě stejně neslyšela,“ dokončila za mě. ,,Leda bych slyšela stejně dobře jako vlk – nebo kdybys ty tak nechodil...“ Zazubil jsem se; ano, v tomhle má Bella vážně pravdu. ,,Mmmm, ale hezky hřeješ...“ Dodala po chvíli.
Začalo sněžit. Z nebe padaly různě velké sněhové vločky. Belle se zachytávaly ve vlasech, ale když se dotkly mě, hned roztály.
Najednou se Bella otočila a vážně na mě pohlédla. ,,Bells, co je?“ ,,On už se nevrátí... Nikdy.“ To nebyla otázka. To bylo konstatování. ,,Ano.“ Bylo mi jí líto. Ale ta pijavice pro ní opravdu nebyla dobrá... Bella si opřela hlavu o mou hruď. Chvíli jsme jen tak stáli.
Pak zvedla hlavu. V očích se ji třpytily slzy. Opět jsem si uvědomil, jak moc jí mám rád. Aniž bych to plánoval, naklonil jsem se k ní a políbil jí. Nebránila se tomu; naopak můj polibek opětovala. Po chvíli jsem se od ní odtáhl. Znovu mi položila hlavu na hruď. ,,Mám tě ráda.“ Pronesla šeptem do ticha. ,,Já tě taky miluju.“ Ve vlasech už měla spoustu vloček.
,,Bells, půjdeme už? Jsi celá zmrzlá, potřebuješ se ohřát...“ Přikývla. A tak se vlk zamiloval do jehňátka...

A ruku v ruce jsme vyrazili mezi vločkami lesní pěšinkou zpátky.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Blood squeezing: What is healthy

(APainnaovatt, 8. 10. 2018 8:52)

Pression arterielle est comment dur votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre coeur bat, il pompe le sang tout au long vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/acheter-du-vrai-cialis-en-ligne/