Sen každé holky
11. 2. 2009
Tohle je povídka, podle které vznikla jedna suprovní knížka. Kdo tu knihu četl, tomu to přečtení prvních řádků dojde. Ale je to vhodné i pro ty, kteří až dodnes neměli ani šajnu, že něco takového existuje 
JEŠTĚ JEDNA INFORMACE! TENTO PŘEKLAD SI NIJAK NEPŘIVLASTŇUJI! NAŠLA JSEM HO NA JEDNOM FAJNÉM WEBU, KDYŽ JSEM BLOUMALA PO INTERNETU. TADY JE ODKAZ NA ONU STRÁNKU, ZE KTERÉ TEXT POCHÁZÍ : http://meg-cabot-books.blog.cz/
Jinak, jak píše Meg, tak povídka byla výchozím dílem pro později vydanou knihu a byla napsaná na zakázku do jedněch novin. Tak, a teď už vás nebudu zdržovat, pusťte se do čtení.
Sen každý holky
Byla jsem tam, v dlouhých bílých šatech od Jessicy MacClintock a kolem zapěstí jsem měla ovázanou orchidej, měsíční světlo se mi vplétalo do vlasů a objímal mě pár silných rukou, zatímco mužský hlas šeptal mé jméno:"Susannah."Dech tanečníka mě hladil na tváři."Susannah..."
Jo. V mých snech.
V reálu nebyl hlas volající moje jméno zas až tak mužný. Protože patřil dvanáctiletému klukovi.
"Ehm, Suze? S těma cannolis fakt není něco v pořádku."
Odtrhla jsem oči od tančících párů přede mnou a podívala jsem se na něj. Místo dokonalého fešáka ve smokingu, kterýho jsem si představovala, jsem uviděla svého zrzavého nevlastního bratra, držícího podnos s italským pečivem.
"Kelly se fakt zbláznila," řekl Prófa - pro všechny ostatní známý jako David. "Říká, že jsou nějak zdeformovaný, nebo tak něco."
Kelly měla recht. Cannolis byly nějak zdeformované. Jako místopředsedkyně naší třídy, a neochotná předsedkyně výboru plesu (byla jsem jmenovaná, protože se nikdo jiný dobrovolně nenabídnul) jsem to brala hlava nehlava a Prófovi spolužáci mi pomáhali jako číšníci. Tohle jsem měla za svou snahu:zdeformovaný pečivo.
Ne že bych se o to starala, vzhledem k tomu, že jsem byla jediná holka z našeho ročníku, kterou ještě nikdy nikdo nevyzval k tanci. K tanci, kterému jsem tady předsedala. Tal proč bych se měla starat o blbý občerstvení?
Tak jo. Starala jsem se o to.
"Suze, nezbláznila ses?"Kelly ke mně kráčela v sukni od Nicolle Miller, která se třpytila v měsíčním světle odrážejícím se i v misijní fontáně."To si vážně myslíš, že lidi budou jíst tohle?"
Podívala jsem se na cannolis, které měly vypadat jako zvonovité mušle, ale vypadaly spíš jako placky.
"Máme ještě nějaké, nebo to byla poslední dávka?" zeptala jsem se Prófy.
"Ehm," nervózně se podíval na Kelly, která byla nejkrásnější dívkou v Kalifornském Carmelu, a my dva, obyčejní smrtelníci, jsme se jí zdáli jako zrůdy. I když - na jednoho z nás to sedělo. A Prófa to nebyl."Ještě by tam nějaké měli být."
"Fajn," řekla jsem a vzala jsem si od něj tác."Neboj se. Já se o to postarám. Ty máš rande."
Kluk, s kterým byla Kelly na rande, Greg Sanderson - předseda starších ročníků, stál v obleku pod nedalekou palmou, vysoký a prostě k sežrání . Patřil k nejhezčím klukům na škole, takže nebylo divu, že pozval na ples Kelly, i když druhačku...
Ale až potom, co bylo jeho původní rande zrušeno... Protože Cheryl McKennaová nečekaně, no...
Umřela.
Ale stejně. Jaký blázen by odmítl Gregovo pozvání na ples?
Já vám řeknu kdo: já. Ne, že by mě zval, ale stejně... I kdyby to zkusil, odmítla bych ho. Protože moje srdce patří někomu jinýmu.
Usmála jsem se na Kelly, i když si to vůbec nezasloužila, a vydala jsem se do misijní kuchyně. Školu postavili františkáni asi před 400 lety, v monumentálním stylu, ale byla kompletně zrekonstruovaná. Z bývalé misie je teď škola. Když jsem vešla do kuchyně, viděla jsem svůj odraz v naleštěných dveřích ledničky na druhé straně místnosti. A nad tím, co jsem viděla, jsem vážně neskákala radostí...
Jo, bílý šaty byly krásný... A s tmavejma vlasama až po ramena a květinou kolem zápěstí, jsem vypadala jako holka z úplně jiné doby.
Vadil mi spíš odraz vedle toho mého. A to byl každopádně odraz někoho z jiné doby.
Otočila jsem se na podpatku a zadívala jsem se mu do tváře.
"Co," vyhrkla jsem, "tady proboha děláš?"
Tác s cannolis mi málem vypadl z rukou. Vzal ho ode mě a pomalu ho položil na nedaleký pult.
"Ahoj, querida," řekl s úsměvem. "Taky rě rád vidím."
Všechno kvůli jeho úsměvu. Úsměvu, který mě vždycky tak obměkčil.
Protože i když byl něco přes 150 let pod drnem, pořád to byl ten nejhezčí kluk, co jsem kdy viděla.
A že jsem jich už viděla hodně. Kluků. Protože, stejně jako to dítě ve filmu, vidím mrtvé lidi.
Ale narozdíl od toho kluka, mě duchové neděsí. Někdy si dokonce říkám, že bych se do nich mohla zamilovat.
Fajn, jsem si tak trochu jistá, že jednoho miluju.
Ne, že bych mu to chtěla říct. Protože jaký kluk - i když mrtvý - by mohl milovat takového cvoka, jako jsem já?
Ale snít snad můžu, ne?
"Víš," zamumlala jsem a pohled jsem obrátila od Jesseho pronikavých tmavých očí, o jeho staromódní košili, která se rozevírala akorát tak, abych mohla zahlédnout svaly, které by mu mohl Greg Sanderson jenom závidět, ani nemluvě, "mám docela dost práce."
"To vidím, Susannah," odvětil Jesse.
"Ne, vážně," řekla jsem. "Nemám čas na povídání. Musím z tohohle plesu udělat večer, na který lidi tam venku nikdy nezapomenou."
Jesse se skláněl nad jedním z pultů, ruce zkřížené na prsou. "Tam venku?" opakoval po mně s dalším ze svých úsměvů. "A co ty?"
"Tohle není můj ples," pokrčila jsem rameny a snažila jsem se nevšímat si jeho opálených paží kontrastujících s bělostnou košilí. Na ducha byl totiž Jesse nezvykle přitažlivej.
"To znamená, že nebudeš tancovat?" zeptal se nevinně.
Ztuhla jsem s tácem - nezdeformovaných - cannolis, které jsem právě vytáhla z lednice.
"Tancovat?" cítila jem, jak mi rudnou tváře. Neptá se tě, jestli si s ním zatancuješ, napomenula jsem sama sebe. Ptá se jenom obecně. Nedělej si zbytečný naděje.
Bylo pozdě. V mých představách jsme se s Jessem už připojovali k ostatním párům na nádvoří zalitém měsíčním světlem, jeho pevné paže mě objímaly kolem pasu, jeho dech se něžně otíral o mou tvář...
"Ano, tancovat," řekl Jesse. "Lidě v dvacátém prvním století určitě taky tančí."
Zhluboka jsem se nadechla, i když jsem neměla ani páru, co mu odpovím.
Neměla jsem ale šanci na to přijít. Protože než jsem stačila říct jedno jediné slovo, uviděla jsem ji.
"Gregu?" volala. "Gregu, kde jsi?"
Údivem mi klesla čelist. Její zářivé blonďaté vlasy bych poznala kdykoli, ale její nemocniční oděv vypadal trochu divně. Morbidně. O tom žádná.
"Ale ne," řekla jsem.
Cheryl zalsechla můj hlas nejistě vešla do dveří kuchyně. Modré oči se s nadějí upíraly na mě a na Jesseho.
"Ahoj," řekla zmateně, ale mile tak, jak to bylo u mrtvých celkem běžné. "Neviděli jste mého kluka, Grega? Měl sem se mnou dneska jít, ale neukázal se. Musel na mě zapomenout."
S Jessem jsme si vyměnili pohledy. Jeho byl nečitelnej. Můj, jak jsem si všimla ve svém odrazu na lednici, byl nešťastnej.
A vlastně proč ne? Vidět Cheryl takhle byl jenom další důkaz mojí zrůdnosti.
"Cheryl," řekla jsem a odložila jsem tác. "Poslouchej. Greg tě nezapomněl vyzvednout."
Cheryl zamrkala jako někdo, kdo se právě probudil ze snu. Třeba je právě tohle smrt. Kdo ví? Teda, Jesse to ví, ale ten mi to neřekne.
"Musel zapomenout," řekla Cheryl. "Vždyť je ples."
"Já vím, Cheryl," řekla jsem mile. "Je ples a Greg je tady."
Cherylin pohledný obličej se rozzářil. "On tady je? Kde? Musím ho najít."
Otočila se, aby vyběhla z kuchyně, ale já ji zastavila. Duše mrtvých jsou nehmotné - pro všechny kromě zrůd jakko jsem já, samozřejmě. Pro nás jsou z masa a kostí - nebo, jako v Jesseho případě, ze svalů a záhadných úsměvů.
"Greg tady je, Cheryl," řekla jsem. "Ale... je tady s někým jiným."
Cheryliny oči se okamžitě zalily slzami. "Ne, to ne," řekla s mírně pláčem nakřápnutým hlasem. "Pozval mě. Už před několika měsícema."
"Já vím, Cheryl," řekla jsem. "Ale Greg musel pozvat někoho jinýho, protože ty... no, tys umřela, Cheryl."
Zavrtěla hlavou. "Ne, neumřela," řekla. "To je směšný. Já nejsem mrtvá. Podívej se na mě. Já tady přece stojím. Nejsem mrtvá."
"Stojíš tady v nemocničním oblečení," poznamenala jsem. "Cheryl, je mi líto, ale tys umřela na zánět slepýho střeva už před dvěma měsícema. Když odsud teď vyjdeš a zkusíš na Grega mluvit - neuvidí tě. Nemůže. Vidím tě jenom já, protože... protože to je moje práce. Ale pravdou je, že ty jsi mrtvá, Cheryl."
Viděla jsem to - to zděšení, které moje slova vyvolala - jak pokřivuje rysy krásného obličeje.
A přesně v tu chvíli se zbláznila.
Ale může ji člověk z něčeho obviňovat? Bylo jí osmnáct, byla zamilovaná. Mohla mít všechno, co k životu potřebovala... vysokou, práci, svatbu, děti... a teď....
Teď to bylo všechno pryč.
"NE! zaječela s obličejem pokřiveným vztekem a zoufalstvím. "NE! Já ti nevěřím! Ty lžeš!"
Vymanila se z mého sevření.
"Ty jenom žárlíš to je všechno!" zavřískala znovu. "Žárlíš na mě!"
A hned potom zabořila obě pěsti do tácu s pečivem a nechala všechno rozletět se kolem.
A nejen ty zdeformované cannolis.
"Přestaň!" zaječela jsem, přikročila k ní a chytila jsem ji za obě zápěstí. Bylo mi jedno, jak moc se mi snaží vykroutit, nebo vykopat ze sevření, nenechala jsem ji. Už ne.
"Jsi mrtvá, Cheryl," řekla jsem. "Slyšíš mě? Mrtvá. Není to fér, ale je to tak. Byla bych ráda, kdybys mohla jít na svůj ples. Chápu, že je to sen každý holky jít na ples s tím, koho miluje. Greg se ale vzchopil, Cheryl. Bylo to pro něj těžký, ale zvládl to. Je čas, abys udělala to samý, co on."
Něco v mých slovech - možná ujištění, že Greg to neměl zrovna lehký, i když by si to asi Kelly Prescottová přála jinak - ji přinutilo přestat s tím bojovat. Klesla na mě.
A o vteřinu později jsem ji slyšla mumlat, "Jsem vážně mrtvá, že jo?"
A byla pryč.
Jen tak.
Jesse, který se za celou dobu ani nehnul z místa, spoléhající se, že Cheryl sama zvládnu, se šklebil.
"Je to sen každý holky jít na ples s klukem, kterýho miluje?" zopakoval a nadzvedl obě inkoustově černá obočí.
"Nezačínej s tím," řekla jsem. Snažila jsem se zakrýt svoje hořící tváře tím, že jsem vyhodila to, co z bylo z pečiva, a místo toho jsem začala na tác rovnat čokoládové sušenky ze sáčku. "Mám práci."
"Jo," řekl Jesse uhýbajíc z mé cesty. "To vidím."
Jestli jsem doufala v to, že noční vzduch nějak uhasí oheň v mém obličeji, smůla. Pořád jsem se cítila dost divně, když jsem venku našla Prófu a ukázala jsem mu tác sušenek.
"Suze, tohle nejsou cannolis," řekl.
"Já vím. Už došly."
"Myslel jsem, že tam byla ještě plná -"
"Už ne," řekla jsem stručně a otočila jsem se pryč, protože jsem zhlédla Kelly, jak na nás zírá přes Gregovo rameno. Ať se teď dělo cokoli, nechtěla jsem to vědět. Protože by to určitě nebylo nic tak strašného jako to, co se stalo ubohé Cheryl McKennaové, která umřela v osmnácti.
Nebo mně, příšeře, která vidí duchy.
Ale když jsem se vnořila do stínů misijní chodby, v naději, že na chvíli uteču hudbě a smíchu, všimla jsem si, že vlastně, vůbec nejsem sama. Jesse šel za mnou
"Neodpovědělas mi na otázku," řekl s hlasem tak hebkým jako měsíční svít. "Lidé ve dvacátém prvním století pořád ještě tančí, nebo ne?"
Srdce mi začalo divoce bušit, daleko hlasitěji než pomalá hudba. "Ehm," řekla jsem skoro neschopná polknout, s příšerným suchem v krku. "Někdy."
"A co teď?" zeptal se.
A potom jeho pevné paže objaly můj pas, jeho dech se otíral o mé rozpálené tváře a on pomalu šeptal moje jméno: "Susannah.
Tak co na to říkáte? Zajímavý, že? 
Komentáře
Přehled komentářů
Asi tak tři vteřiny jsem byla vážně naštvaná, že sis to ode mně přivlastnila, ale pak jsem se uklidnila. :D Akorát ten překlad aktualizuju, takže máš trochu starší verzi.
Re: Překlad
(Míša, 12. 9. 2012 21:54)
Ups, tak to se za Monču omlouvám... Chápu autorská práva, ale já tento článek nedělala... A Monča už sem asi nechodí, takže...
Jestli chceš, napiš adresu svých stránek a já tě tu uvedu jako zdroj ;-)
Meg
(Martina, 11. 2. 2009 13:36)pane bože!!! Jo to tak žeru že to až není zdravé.... Ach Jesse.... =)
Překlad
(Susannah, 22. 1. 2012 20:24)