„Doprčic!“ vztekle vystoupím z auta obhlédnout škody, spáchané na vypůjčeném autě. Naštěstí nic moc- jen poškrábaný lak. Parkování mi nikdy nešlo… Rychlý pohled na hodinky mi prozradí, že do práce jdu opět téměř pozdě.
Dopolední hodiny plynnou šnečím tempem…konečně můžu opustit budovu, práce však ještě nekončí. Musím vyzvednout Míšu od babičky. Je nemocná, takže dnes nemohla do školky.
„Mamí“ vítá mě už ve dveřích 4letý dětský hlásek.
„Nazdar Miško. Tak co, jak ti to tady s babičkou jde?“ Malá nadšeně brebentí, ale já jsem duchem úplně jinde; uvažuju co ještě musím po příjezdu domů udělat…
„Mamí! Ty mě neposloucháš!“
„Ale ano, poslouchám. Víš co? Jdi si pro bundu, dopovíš mi to cestou, jo?“ Zatímco se obouvá, děkuju své mamce za pohlídání.
V autě mi Míša líčí jaké by si přála na Ježíška dárky. Už to má pečlivě naplánované, i když je teprve říjen. To já ještě neudělala ani podzimní úklid…Doma mě čeká na záznamníku čeká vzkaz od Petra, že se omlouvá, ale musí se zdržet v práci. Hmm, typické.
Během zbytku odpoledne stihnu ještě vyprat a vyžehlit prádlo a vykoupat malou. Petr se vrátí pozdě večer, když Míša už dávno spí.
„Ahoj. Všechno v pohodě? Mám na zítra svačinu?“
„Ahoj. Ne, nemáš. Nestíhala jsem…“
„OK, zajdu si někam na polívku.“
Do postele se dostávám asi o půl 12. Vděčně se chumlám do peřin, abych si mohla snít ten krásný sen, sen o téměř bezstarostném dětství…
:-))
(kasparoza, 16. 12. 2013 10:41)